ZBÝVÁ JEN PÁR DNÍ -> NO EXCUSES

POZOR ČTĚTE CELÝ TEXT, NA KONCI JSOU DVA ÚKOLY😋🥰😎

Mýtus o běžci Filippidovi, který měl doručit zprávu o vítězství Athéňanů nad Peršany v bitvě u Marathonu (490 př. n. l.), se stal nepřímou inspirací pro vznik marathonských závodů. Příběhů o antickém poslu je více. Podle některých zdrojů (Herodotos) neběžel Filippidés z Marathonu do Athén (ccca 42km) ohlašovat vítězství [,,Νενικήκαμεν“ – „Zvítězili jsme“], aby poté mohl padnout mrtev, ale z Athén do Sparty (240km!!!) prosit o vojenskou pomoc [,,Prosím prosím pomožte nám"] . Ač hezky prosil, Sparťané neměli zrovna čas, protože zrovna slavili náboženský svátek... a tak musel těch 240km běžet zpátky se zprávou, že nepořídil. Naštěstí pro nás všechny se díky historickému vývoji vzdálenost marathonských běhů ustanovila na pouhých 42,195 kilometrech. I tak je to vzdálenost, která člověku poskytne čas na tiché přemýšlení o tom, ,,co vlastně chce říct, až dorazí do cíle". Spojujícím motivem obou verzí marathonského mýtu je ZPRÁVA, kterou posel nesl s sebou po celou náročnou cestu. A PROTO VY, JAKOŽTO HEROIČTÍ ÚČASTNÍCI MARATH0NSKÉHO ZÁVODU ", MÁTE POUZE DVA ÚKOLY: 1. Dostavte se na start na Vyšehradě (v 10:30 registrace/docházka & zahájení, v 11:00 START). 2. ⚠️⚠️⚠️Vymyslete, jakou ZPRÁVU s sebou ponesete Vy, během Vašich 42,2km. ⚠️⚠️⚠️Může to být poselství pro budoucí generace, zpráva o prohře, rozlitém mléce, nebo třeba motivační citát těsně před padnutím. Forma zhmotnění zprávy může být jakákoliv: zprávu můžete mít napsanou na vyrobeném startovním čísle, malý papírek v kapse, amulet, vytetovanou na těle... pokud poletíte letadlem, nabízí se možnost banneru, aby si ji mohlo přečíst celé město. CHÁPETE TO? VÍTE, CO MÁTE DĚLAT? POKUD NE, PIŠTE A MY VÁM TO ZOPAKUJEME! Hlavu vzhůru, jde se běhat, padat, vyhrávat a prosit o pomoc❤️‍🔥❤️‍🩹💌 A nezapomeňte jíst loupáky!

GO!!!!! ,,religionistický" text zde

,,Na dlouhých tratích člověk soupeří v první řadě sám se sebou. Tato zvláštní, v jistém smyslu do extrému dovedená forma kompetitivnosti, může být interpretována jako specifický nástroj sebepoznání.”1 V tomto textu se krátce podíváme na fenomén dlouhých běhů z pohledu religionistiky. Jelikož, jak s oblibou říká věčná studentka religionistiky D. Hof, ,,VŠECHNO je tak trochu religionistické”. Marathon můžeme vnímat jako sekulární rituál, který však má s rituálem náboženským mnoho společného. Jde o mnohovrstevnatou událost, kterou účastníci prožívají na mnoha úrovních: individuální, společenské, spirituální i mytologické... Jedná se stejně tak o fyzický, tak i psychický zážitek, během kterého jak individuálně, tak skupinově, docházíme nové zkušenosti, nového poznání, nového stavu vědomí... Tradice marathonských běhů nepřímo vycházejí ze starořeckého mýtu (známe např. od Herodota). Vývoj příběhu o marathonském běžci prošel v historii spletitým vývojem (stejně jako všechny mýty) a nápad uvést tento příběh v praxi, tedy v uspořádání maratonských závodů v běhu, přišel prakticky až v době romantismu (tedy v době, kdy rezonoval příběh o běžci, který doručil zprávu o vítězství a padl v cíli). Právě v 19. století Pierre de Coubertin přišel s myšlenkou obnovení Olympijských her a Michel Breal, zabývající se antickým Řeckem, zapojil disciplínu maratonského běhu a to v Athénách v roce 1896. Od té doby se stal marathon nedílnou součástí OH a osvědčil se také jako samostatný závod, jehož účastníky byli a jsou nejen mytičtí hrdinové a profesionální sportovci, ale také prostí smrtelníci, které po běhu prostě bolí nohy. Čím delší je závod, tím méně soupeříme s ostatními účastníky, a naopak tím více bojujeme sami se sebou. Marathonský běh je do velké míry individuální zážitek. Během dlouhého závodu je mentální a fyzické prožívání intentzivnější než jindy. Díky bolesti se jaksi nově poznáváme. Potvrzujeme si to, co říkal fenomenolog Maurice Merleau-Ponty a to, že tělo je primárním a jediným zdrojem poznání. Tělem poznáváme svět. Závod na dlouhou trať, jehož jediným pravidlem je dosáhnout cíle, je ve své podstatě také kolektivní událost. Bolest, námaha, snaha o překonání sebe sama je to, co účastníci prožívají sice jednotlivě, ale zároveň je tato zkušenost sdílená. Můžeme mluvit o tzv. communitas, pojmu antropologa Victora Turnera, jakési dočasné komunitě, skupině lidí, která se v liminálním stavu poddává jistému druhu sdíleného plynutí. ,,Ve skupině iniciovaných mizí sociálně podmíněné nerovnosti a dočasně se vytváří egalitářské, nestrukturované společenství rovných, které Turner nazývá communitas.”2 Liminalita je důležitou součástí přechodových rituálů, je to moment mezi kategoriemi, často se jedná o bolestivou zkoušku, “která z kluků dělá muže”, “z dívek ženy” atd. ,,Vystoupení z každodenní reality, podřízení se pravidlům hry, která vyžadují téměř iracionální fyzické sebetrýznění, odpírání spánku a pravidelné stravy, pobývání ve zvláštním, vymezeném prostoru – to vše může evokovat zkušenost, blížící se zkušenosti iniciačních rituálů.”3 ⚠️😎Účelem tohoto textu není zastrašit potenciální účastníky představou bolestivé zkoušky, ale naopak podpořit jejich účast na události dějinně-mytického charakteru, kterou si možná budou pamatovat celý svůj hrdinný život.💕⚠️ (1., 2., 3. Oliminalitě, communitas a dotecích Absolutna. Fenomenologie ultravytrvalostního sportu, Jana Jetmarová)